Během mého dětství a dospívání jsem žila v zahraničí, kde jsem se bohužel setkala s nepříjemným parťákem Šikanou. Plná nepochopení, křivdy a pocitu bezbřehé nespravedlnosti, jsem hledala útěchu ve svém fantazijním světě a v mysli sepisovala příběhy, které jsem sama toužila zažít. Psala jsem si deníček, který měl klíček, ale má sestra zničila zámek a mé texty si přečetla. Nejde popsat, jakou zlost, a hlavně ránu jsem prožívala. Přestala jsem psát na papír. Ne proto, že bych se styděla nebo měla strach, že si další řádky přečtou nechtění čtenáři, ale protože už tehda pro mě psaní znamenalo terapii, která byla intimní, osobní a mou niterní zpovědí.

Milovala jsem čtenářské deníky a referáty týkající se mých oblíbených hrdinů. Vyžívala jsem se v dramatech, které zažívala Anna Karenina, Raskolnikov či Tristan a Isolde. Pokaždé když jsem o postavách přemýšlela, tak jsem se jimi stala – zdálo se mi o nich v noci, převzala jsem jejich chování a snažila pochopit jejich osud. Psychologie postav mě fascinovala a dokázala jsem hodiny o nich přednášet. Těšilo mě, že mě profesorky chválily za můj psací styl a schopnost pojmenovat věci, které jsou skryté mezi řádky.

Avšak míšení vícero jazyků a kultur a pobyty v různých zemích způsobovalo, že jsem často mívala pěkný slovní guláš a občas se mi určité výrazy popletly s jinou řečí, ale o to originálnější sloh vznikal. Korektoři měli nelehkou práci a lámali si hlavu, jak mé kreativní psaní ohodnotit. Gramatika katastrofa. Styl skvělý.

Ráda jsem psala dopisy a párkrát dokonce i milostný, kdy bohužel našemu vztahu nebylo dopřáno a já si náš pár představovala jako Romeo a Julie, kteří si jsou souzeni, ale tento pocit jsem bohužel sdílela jen já sama…Pubertální láska se ani nestihla rozvinout, neboť se chlapec zaláskoval jinde a zmizel z mého života spolu s mými dopisy. Od té doby jsem opět své srdce uzavřela a psala sama pro sebe do šuplíku.

V pozdějším dospívání jsem spadla do spárů prokletých básníků a zcela propadla kouzlu Rimbauda a Baudelaira. Květy zla jsem hltala každým slovem a v duchu jsem se stávala konkubínou, Múzou, Bohyní opojného a nespoutaného života, kde však byla notná dávka melancholie a dekadence. Psala jsem verše inspirované touhou, vášní a láskou. Poznávala jsem své tělo, své prožívání, své emoce a stavy, abych lépe uměla dát do slov to, co by ústa nikdy nepustila. Kéž by existoval stroj času…Tou dobou jsem v Paříži žila, a tak jsem se ztrácela do uliček a kaváren, kde tito velikáni posedávali a rozjímali o (ne)smyslu života. Jen ten jejich zelený absint jsem těžce nedávala.

Pak jsem se hluboce zamilovala a mé psaní nabralo další rozměry. Vedle veršů vznikaly krátké povídky, myšlenky, citáty. Mým literárním jazykem byla francouzština a už ta je sama o sobě veledílem. Tato řeč nezná chyb. Má tvorba se vešla do jedné útlé knížky, která byla svědectvím o mém dospívání – melancholii, pochybách, obavách, niterných pocitech, přání…Jednou byla v novinách výzva pro začínající autory. Zadání bylo napsat povídku o cestování v čase. Útržek z novin mám pečlivě schovaný v šanonu dodnes ve společnosti s knížečkou, která taktéž zůstala ukrytá. Můj nynější manžel a tehdejší přítel k ní udělal krásné abstraktní ilustrace.

Psaní je má vášeň, má terapie, má skrýš a můj vnitřní domov. Tam nalézám pochopení. Je to místo, kde se mohu naPLNO oddat svobodě, volnosti a zažívám stav beztíže. Je to můj bezpečný prostor, můj přístav a mé moře. Mé nekonečno. Možná právě proto, že se ve své tvorbě dost odhaluji a jdu do velké hloubky, tak jsem dlouho měla strach své texty ukazovat. Jakákoli kritika, oprava slov, možný výsměch či nepochopení, bych brala jako útok na mou osobu. Dlouholetá šikana mi podlomila sebevědomí a sebehodnotu, takže představa, že se někdo bude vyjadřovat k mému psaní, které jsem já, bych neunesla. Pocit „nedostdobráctví“ mě pronásledoval jako hustý stín minulosti a já s ním den co den bojovala. Okolí mi říkalo, že psát umím, ať se tomu věnuji více. V práci jsem všechny texty psala sama, včetně vánočních přání a novoročenek pro klienty. I přesto mi podkopával kolena pan Šťoural, který mi před každým odevzdáním textu hlasitě připomenul, že to stejně nikdo číst nebude a že email není kreativní psaní.

Život se odebíral jiným směrem, než jaký bývá v románech červené knihovny a já své psaní musela na pár let odložit. Sem tam přibyl nějaký citát nebo úvaha, ale místo v zápisníku se má slova povalovala na barevných lepítkách, které jednoho dne omylem skončily v tříděném odpadu spolu s dalšími papíry a reklamními letáky. Zas a znovu mě napadlo, že bych si konečně měla dělat kopie. Jenže když vás políbí Múza, tak rozum jde totálně stranou a srdce si opisky nedělá.

Leden 2020 se stal obrovským průlomem v mém psaní. Narazila jsem na Marinu Heš Hudečkovou a její kurzy. Osud? Náhoda? Ztráty a nálezy? Obnovila jsem psaní, a dokonce svůj projekt propojila se sílou slov. Znáte ten pocit, když na půdě objevíte svou hračku z dětství, bez které jste nemohli usnout a která se stala vašim siamským dvojčetem? Ano? Tak přesně TOHLE mi dalo psaní s Heš. Během pár měsíců jsem sepsala několik povídek, pár básní, své dílo DOKONCE předčítala nahlas před úplně cizími lidmi, z kterých se stali přátelé.

Občas mě pošťouchnou obavy, že mé texty nikoho nebudou zajímat a už vůbec by nebyli ochotni si je poslechnout. Nepíši dokonale a dělám chyby. Jenže ona právě ta všeobecná nedokonalost se stává mou vlastní dokonalostí, protože slova, která do psaní vkládám jsou mým otiskem. Témata, která zahaluji do povídek jsou mé zkušenosti a má interpretace toho, co mi Život přinesl a naučil. Tím se každé dílo stává originálním, protože naše příběhy jsou zcela jedinečné a unikátní. Ano, můžeme mít podobné kapitoly, avšak pokaždé tam každý má to své. Každý jsme svým vlastním originálem a stejně vnímám i psaní.

S nikým už nesoupeřím (možná někdy sama se sebou) a nechávám slova plynout svobodně, bez nátlaku. Už mi stačí, když mě samotné se text líbí a samozřejmě mám ohromnou radost, když někdo zvenčí vysloví ono „ach“. Jsem však dospělá a nejsem tím dítětem, které tenkrát hledalo objetí, láskyplnou náruč, poplácání po ramenou a ujištění, že je dost dobré. Musela jsem dospět stejně, jako mé psaní. Přestat se bát a stydět. Nahlížet na psaní, jako na mou formu vyjadřování se a přijmout, že se nemusím líbit. Přijetí. Přijímat a přijmout. Zas a znovu, neúnavně .
Psaní považuji za umění. Slova se stávají květy na plátně, které s každým dalším doplňkem tvoří nádherný obraz. Než spisovatel začne tvořit, má před sebou čistý nepopsaný list. Prázdnou stránku, kterou musí něčím naplnit, aby vzniklo dílo. Je umění popsat slovy mnohdy nepopsatelné, dát život něčemu, co dávno zaniklo, rozehrát partii slov jako klavírní virtuos a úplně se na svém rande s Múzou ztratit. Přestat vnímat čas a prostor. Nechat se zcela pohltit momentálnem a být ve (s)plynutí. Umění si žádá respekt stejně jako jeho tvůrce by měl mít pokoru vůči němu. Nesnáší násilí, faleš či neférovost. Vyžaduje odvahu, vůli a radost. Nemá rádo kritiku, ale někdy dobře míněné slovo dokáže divy a z malého díla vytvoří velké umění.

Ve finále je vlastně jedno, zda se za spisovatelku považuji – pojmenovat se takto je velká odpovědnost a celkem svazující. Raději říkám, že sepisuji/zaznamenávám postřehy ze života a především: píši, protože chci. Píši, protože mi to přináší radost. Píši, protože si v sobě udělám útulno a jsem sama se sebou. Píši, protože padají všechny masky. Píši, protože jsem sama sebou. Stávám se mým psaním, tak jako text odráží tu, kterou jsem. Píši, tedy jsem.
S úctou a ohromným VDĚKEM, Petra