Hledím na příď té obyčejné dřevěné loďky a kladu si otázku: „Jak jsme se sem dostaly?“. Na toto úžasné místo, které by mohlo být rájem na zemi… Před námi se rozprostírá královská modř moře a blankytná obloha bez mraků slibuje prostředí bez poskvrny. Na horizontu se tyčí obrovská skála prorostlá tmavou zelení a já se těším, jak pod ní najdu úkryt před rozpálenými slunečními paprsky a poskytne i neméně nezbytnou skrýš pro mou loďku.
Pluly jsme dlouho. Musely jsme překonat bouře a vlny, které nás neustále zkoušely, zda to nevzdáme. Párkrát jsme se obě převrátily a z posledních sil hledaly svůj střed, abychom se udržely na kymácející vodní hladině. Vítr nás unášel do všemožných stran a jakkoliv jsme se snažily držet se jednoho směru, tak přírodní živly nás vedly cestami, které se vymykaly naší kontrole. Nechaly jsme se vést oddaně a odevzdaně s plnou vírou, že moře ví víc než pouhý člověk. Ono je kapitánem. Bohem všeho tekoucího. Loďka a já jsme byly pouhé návštěvnice, které se musely řídit pravidly odlišnými od pozemského řádu. Pokora a respekt, pokora a respekt byla slova, která jsem si v duchu stále dokola opakovala. Pokora a respekt. A také víra a odvaha, bez kterých by málokterý jedinec vstoupil do vod neznáma a nechal se strhnout proudem rozbouřeného nekonečna.
Až někde tam uprostřed bez dohledu záchytných bodů, kde oko nespatřilo žádný břeh, žádnou krajinu, žádný důkaz o životě mimo vodní povrch, jsem si vzpomněla na všechny ztroskotance, z nichž jen pár se staly přeživšími. Moře je neúprosným učitelem, které hází nové a nové otázky, pochyby, překážky a nedá si pokoj, dokud člověk nenajde tu jedinou správnou odpověď. Nevzdat se naděje a věřit…věřit přírodě, věřit Životu, a především věřit sobě. Že to zvládnu, že překonám nemožné, že k cíli vede množství cest a žádná nikdy neslibuje hladký průběh bez těžkostí. Že odměnou mi bude krásno světa a zjištění, že můj vnitřní i vnější boj stály za to!
I ta loďka vydržela víc, než pro co byla původně stvořena. Obě jsme posunuly vlastní hranice a teď už víme, že spolu dokážeme všechno. Robinson nám dal velkou lekci – jít na dřeň svých možností, spadnout únavou a vyčerpáním každým večerem, aby následujícího dne vstal silnější, odolnější a zkušenější. Zjistit, že přežít je volba a těšit se na každé nové ráno rozhodnutí.
Já bych však nechtěla být jen ve společnosti mé loďky, se kterou nás nyní spojuje tolik, že kdo ví, zda podobná dobrodružství zažiju s jiným smrtelníkem. Přeji si jít bez škobrtnutí po krajině dokonale upravené bez kamínků, které by mě netlačili do bot, bez hmyzu, který by mě neobtěžoval a nevysával, bez vysoké trávy, kterou bych se nemusela prodírat… Copak je mé přání příliš? Je nutné projít se temnem, abych našla svůj ráj?
Jisté je, že pár dní zde na tomto úchvatném místě spočineme a nabereme sílu. Prozkoumáme ostrov, objevíme dosud skrytá zákoutí a budeme jen tak. Ze dne na den bez plánů. Až nastane čas našeho odlivu, tak se na svou parťačku nalodím a vyplujeme. S jistotou, odvahou, pokorou, respektem a vírou, že dojedeme tam, kam nám je souzeno…
Ptáte se, zda jsme po cestě objevily poklad? Já myslím, že ano – ten, který se nachází v každém z nás a který je ostatním nedostupný.