Vrásky…

…jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna matky skrz rodidla na svět mezi tvory, kteří nám jsou cizí. U očí má ono novorozeně malé štětinky a poprvé se zamračí, když se mu něco nelíbí. Krabatí ručky v pěst a u toho se mu roluje poddajný povrch na obličeji, kolem úst, nosíku a očí. První cestička je započata. 

S každým dalším krokem se nám čáry našeho života rýsují dál. Některé si plují po rovince, jako klidný potůček, který má svou pevně danou trasu a nikam nespěchá. Jiné se kroutí a vytáčí, aby nabraly ten správný směr jako řeka, která musí zdolat větší či menší překážky. U některých zůstanou jizvy, jako obtisk kamenů, které se vryly hlouběji pod kůži a zanechaly své stopy. Další jsou rozvětvené a ubírají se do všech možných stran. Přechází přes sebe, dotýkají se navzájem a neznají hranic, jako otevřený oceán, na němž se tvoří vlny, jenž svou sílou rozbouří vody, které následně naráží na břeh. Tam se rozvíří spolu s pískem a kamením, které jemnou kůži zkrabatí, až se vytvoří důlky. Malé jemné odřeniny. Splynou s cestičkami. Čisté linie – některé zvolily onu samostatnou cestu i nadále, jiné se místy propojily. 

Vrásky, jako příběh života. Stačí, aby promluvily a vyprávěly jedinečnost každé ze svých výprav a cest, jako jednotlivé kapitoly knihy. 

Vrásky, jako nádoby, do nichž natekly radosti i starosti, slzy i smích, nadšení i zklamání, štěstí i bolesti, lásky i nenávisti…

Vrásky, jež zamíchaly prožité zážitky a vytvořily onen žlábek zahýbající do nespočet stran. 

Vrásky…královny moudrosti, svědkyně života, zrcadla dosavadní pouti života. 

Děkuji vám!