Pouštím si ticho, daleko od šumu okolního světa a hluku lidí. Venku je pochmurno. Zimní tma až moc rychle a brzy zahalila do černoty celou krajinu. Pohltila ji závojem temna a otevřela své brány do nitra nejen své vlastní duše. Chvíli hledím skrz okna na stromy, které nesměle tančí v jemném vánku, jenž je sotva slyšet. Listy už dávno opadly a zbylo jen...
…jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna...
Zdálo se mi, že dojezd do další stanice trvá celou věčnost, a už jsem se nemohla dočkat, až konečně vystoupím. Vyběhnu ven na čerstvý vzduch a najdu nějaké odlehlé místo, kde se rozpláču a zavolám muži, že jsem tlustá bečka a že od zítřka nežeru (dnes ještě ne, protože ty dvě tašky čerstvých potravin, co táhnu, by jeden dospělý a dítě pucovali...
Petra Rohovská