Posel (ne)smrtelna

Smrt. Je tu a není. Jednou… až za moc dlouho… Je tak daleko jako neviditelný ostrůvek uprostřed hlubokého oceánu, jenž se rozprostírá do všech stran a potopí vše, co mu přijde do cesty. Bála jsem se opravdu jí samotné? Nebo spíš neznalosti neznáma? Přečetla jsem různé sebe rozvojové publikace, knihy pojednávající o tomto tématu z odlišných úhlů pohledu, ale nikde jsem nenašla to, co by mě uspokojilo, a smrt zůstávala velkou nezodpovězenou záhadou. 

Táta umřel v klidu. Ještě dlouho se mi vybavoval výraz jeho obličeje. Vyhublé, propadlé tváře, které však naznačovaly úsměv. Modré oči, ve kterých se zrcadlil smír se vším, co viděly zevnitř i zvenku. Ústa jemně pootevřená, jako by vyslovila svá poslední slova útěchy a ujištění pro ostatní, že už mu je dobře. Dívala jsem se na něj s úctou, láskou a velkým vděkem, že jsem mohla být u toho a vyprovodit jeho křehkou dušičku. Byl to velice silný zážitek, který dozníval ještě několik dalších měsíců, kdy jsem musela mnoho dalšího pochopit a prožít naplno. Procházela jsem očistcem, kterému předcházela jiná silná zkušenost. 

Na vysoké škole psychosociálních studií jsem se přihlásila na jednu přednášku týkající se Thanatos – smrti. První den jsme dostali zadání, abychom si na další dva promysleli náš vlastní pohřeb, který si také zinscenujeme. První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla: No to si dělá prdel! Takže jako zítra umřu a večer budu s mužem probírat má poslední přání… 

Šok. Totální. S holkami ze třídy jsme zašly na rychlou sklenku vína, abychom si dodaly kuráž a posdílely dojmy a nápady. 

Doma jsem svůj večerní program oznámila muži, který na mě vytřeštil oči a v duchu si říkal, zda byl dobrý nápad podporovat mě ve studiích a zda nenastal okamžik, kdy jsem se definitivně pomátla a měl by mě nechat odvézt do Bohnic. Na jeho reakci jsem nečekala a raději se zavřela v ložnici, kde jsem si plán pečlivě procházela bod po bodu. Profesor nás varoval, že pochopení od našich blízkých se nemusí ihned dostavit… 

Nachystala jsem si své oblíbené červené šaty s hlubokým výstřihem, dokonale padnoucí francouzské prádlo, které vykouzlí úchvatné božské tělo, boty na podpatku, které jsou dobré akorát tak do rakve, protože se v nich absolutně nedá chodit, ledaže by se v nich chtěl člověk přizabít, a jemné šperky pro závěrečné podtržení. Na flashku jsem si stáhla hudbu, jejíž tóny by na mém posledním rozloučení nesměly chybět, a dokonce jsem si napsala i proslov. Určitě zazní skladba „Non, je ne regrette rien“ od mé milované Edith Piaf. Ta nesmí chybět a po smrti už opravdu nebudu NIČEHO litovat. Jo a taky „Nothing Else Matters“ od Metallicy, protože mi na ničem jiném skutečně nebude záležet. Vše se totiž v mém životě odehrálo tak, jak mělo. Divadlo bylo skvělé, show velkolepá, a až spadne opona, to bude teprve představení, na které nikdo nezapomene. Když jsem o tom přemýšlela, došlo mi, že nechci obřad v neosobní síni, kde je chlad a na zúčastněné padá tíseň a ještě větší smutek. Přála bych si setkání někde v přírodě v duchu svobody a volnosti. Obklopena těmi, kdo přispěli k mému životu, aby byl naplněný. Žádný černý šat, nýbrž ohňostroj barev, světla, jasna, radosti a… života. To bude nádhera, až mě to dojalo! Škoda, že to neuvidím…

Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.