Poslední zpověď

Ach, pomyslela si nahlas: „Je tak snadné být souzen a soudit ostatní, když neznáme své životní příběhy… Řekni mi ten svůj a tím i to, kdo (skutečně) jsi…“ Odhodlala se vpustit do tajů své zapečetěné kapitoly cizí lidi. Někdy bývá přece jen snazší odhalit svá tajemství úplně neznámým osobám, kdy vlastně vůbec nezáleží na tom, co si budou myslet. Ona ví své, a kdo nekráčel v jejích botách a vůbec tu ohavnou dobu, kdy následující den nenabízel jistoty, ba naopak prohluboval zoufalství a bezmoc, nezažil, nemůže, nedokáže ji pochopit.

Krátce po poledni ji pečovatelka dopravila na místo určení. Vše bylo již nachystané a studenti se pomalu začali scházet ve velkém přednáškovém sále. Připadala si tak malinká v tom svém kolečkovém křesle, když zvedala hlavu, aby si prohlédla kupoli budovy, a následně sjížděla pohledy přibývajících mladých lidí, kteří zaplnili celý prostor. Tolik zraků upřených na ni, plných očekávání a vzrušení.

Pousmála se nad tou pozorností a matně zavzpomínala, kdy naposledy měla na sobě upřené oči tolika obdivovatelů jen svou pouhou přítomností. Kdysi opravdu stačilo, aby prošla… beze slov a zbytečných gest… Takovou moc měla, že silou své ženské energie uměla učarovat ostatní. Dar, či prokletí? Jedno je jasné… nejedenkrát si tím zachránila život.

Její tiché myšlenky přerušil hlas pedagožky.
„Vážené studentky a studenti. Jsem velmi potěšena vaší účastí a tím, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu. Je mi ctí uvítat vzácného hosta, paní Gretu. Nepřála si uvést celé své pravé jméno a věřím, že tento fakt nijak neubere na intenzitě jejího příběhu. Dotazy prosím pokládejte až po skončení. Máte ještě nějaké otázky, než začneme? Ne? Tak dobře. Můžeme se do toho tedy pustit… Paní Greto, předávám slovo,“ zakončila svůj úvod magistra Kroulová.

„Dobrý den a moc vám všem děkuji, že jste se rozhodli věnovat mi část svého drahocenného času. Nebudu to natahovat a hned se pustím do vyprávění… Psal se rok 1942 a světovými dějinami otřásala válka, i když tehdá jsem byla mladá dvacetiletá dívka a moc mi dopad toho všeho nedocházel. Čerstvě jsem se sestěhovala se svým přítelem do menšího činžovního domu. Měl pět pater a my bydleli v tom posledním, hned naproti výtahu. Na každém patře byly tři další byty. Ani nevím, jak byly velké. My měli garsonku, což nám jako zamilovanému páru bohatě stačilo…“ odkašlala si a na okamžik se odmlčela. „Ale asi vás popis našeho hnízda lásky nezajímá…“ usmála se. „Vedle byly ještě dva podobné činžovní domy a jeden z nich sloužil jako kasárna pro německé vojáky. Byli to mladí kluci, kteří se rádi otočili za pěknou dívkou a sem tam zaflirtovali. Byla jsem ve věku, kdy láska a její hrátky ke mně promlouvaly víc než střílení a zatýkání… Užívala jsem si mládí, a dokud nezatkli mého snoubence, tak jsem žila ve svém světě. Ano, nebyli jsme sezdaní, ale tam v tom domě to nikdo neřešil. Každý si žil tak nějak sám a o sobě jsme moc nevěděli. Zvláštní, že… Takový tajný mikrosvět.“

Když to teď poprvé vyslovila nahlas, došlo jí, že je sama udivená, jak izolovaně od vnějšího dění tam všichni žili. Že by lhostejnost? Nebo nezájem? Či pudový strach nepídit se po ničem, co by mohlo něčí existenci ohrozit? Sama teď neví, jak to měla. Upila vodu, nadechla se a pokračovala dál.
„S mužem jsme si užívali krásné milenecké chvilky…“ přejela očima po sále, zda nezahlédne sklopené zraky studu či rudnoucí tváře přísedících, ale místo toho se potkala se zaujatými pohledy hledícími přímo do jejích očí.

„Byly dny, kdy jsme sotva vycházeli ven a oddávali se vzájemnému chtíči a smyslovým radostem. Občas k nám přišli hosté, jeho kamarádi z práce, ale vesměs jsme byli sami. Jednoho dne, když jsme se vraceli z nějaké zábavy spolu se dvěma dalšími páry, čekali tři muži před výtahem. Nikdy předtím jsem je neviděla a ani v ulicích jsem si nevšimla podobných uniforem. Abych byla upřímná, tak mi Němci celkem splývali a nevěnovala jsem jim větší pozornost. Tihle ale byli přece jen jiní… ty jejich kabáty, klobouk, pohled…
‚Gestapo,‘ špitl můj přítel a prudce se otočil dopředu. Zezadu, ale tak, aby to nebylo vidět, mi sevřel ruku a pevně držel. Výtah byl průhledný, takže jak jsme stoupali výš, bylo zřetelné, že ty tři postavy nepřišly na přátelskou návštěvu.

Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.