Jen jeden obraz se mi stále nedaří vymazat z paměti. Při naší návštěvě v Paříži jsme se přidali k dalším zamilovaným párům a svou lásku zpečetili zavěšením společného zámku na vyhlášený most Pont des Arts. Visely tam jen čtyři a ten náš byl takový malý, popraskaný, jako symbol nestárnoucí lásky, která překoná všechna hoře a stane se věčnou, nesmrtelnou. Do zlatého obdélníčku jsme vyryli iniciály našich jmen – „J“ jako Jirka, „M“ jako Marika – a přidali tvar srdce. Ostatní házeli klíček do Seiny, ale my jsme nechtěli ještě víc znečistit už tak zakalenou řeku, a tak jsem ho nosila jako přívěšek na krku. Měla jsem řetízek dlouhý tak akorát, aby se hrot klíčku dotýkal 76 žlábku mého poprsí. Jirka říkával, že nezná erotičtější místo, a jemně si s mou ozdobou pohrával. Pro mě to vždy byla dokonalá předehra krásného milování plného vášně, hlubokých vzdechů a současného vyvrcholení.
Přátelům jsme připadali jako nerozlučná dvojka, kterou jsme bezesporu byli. Byli jsme přesně ten pár, který láska zasáhne tak silně, jak se to stává jen několika málo vyvoleným. Nebyli jsme žádné klišé, ba ani postavy z červené knihovny, prostě a jednoduše jsme si byli souzeni. Jak já milovala náš humor, kterému jsme rozuměli snad jenom my dva. Koukli jsme na něco a v tentýž okamžik se spustil nezadržitelný smích. Nebo když jsme si chtěli pustit film, tak jsme beze slova sáhli po tom stejném. Shodli jsme se názorově a často stačil jen pohled, aby jeden z nás věděl, nač myslí ten druhý.
Nejraději jsme jezdili na výlety a poznávali místa, kam turisté jen málokdy zavítali. My jsme vždycky naši exkurzi začínali v odlehlé kavárně, dali se do řeči s místními a pak se nechali unášet. Většinou jsme do zapadlých zákoutí zabloudili a tím udělali objevy, o kterých se v žádných průvodcích nepíše. Nebo jsme se šli projít do parku či lesa, kde jsme sešli z trasy a poblíž vzrostlého křoví si vytvořili milostné doupě. Jako tenkrát na podzim, kdy se pod hromadou spadaného listí nacházelo malé mraveniště, a celý týden jsme cítili nepříjemné kousance.
Ještě teď se při té představě usmívám. Každý okamžik byl plný intenzivního prožitku, a i když jsme spolu strávili jen pár let, jsem si jistá, že by naše soužití vystačilo na knihu či dvě. Událo se toho mnoho, a nebýt jednoho momentu, naše vzájemné pouto by se určitě nezačalo přetrhávat.
Já tehdy dokončovala studia a on už byl prvním rokem v pracovním procesu. Vždy jsem ho škádlila, když jsme někam zašli, ať už do kina, nebo restaurace, že se mileráda nechám pozvat a své drobásky z brigád si budu šetřit.
„Však až budeš mít tu Nobelovku za literaturu a budeš jezdit na autogramiády po celém světě, tak se zase já nechám vydržovat,“ pravil s laskavým úšklebkem.
No jo, Nobelovka… ani k té nedošlo. Psaní mě přestalo bavit. Slova mě opustila, řádky zely prázdnotou a bílý list papíru zůstal neposkvrněný jako panna před svým prvním vstupem do světa slasti.
Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.