Když tělo promlouvá

No tak mám bříško, no. Je to snad nějaký zločin? Nebo prohřešek, za který bych měla okamžitě jít ke zpovědi? Míry 90-60-90 už prý dávno nejsou v kurzu a nový výraz „body positivity“ hlásá, že každé tělo je krásné a já si také myslím, že řešit tělesné proporce je trochu povrchní záležitost. Manželovi se líbím a sem tam se po mně ohlédnou i jiní muži (pokud mne teda zrovna nepouštějí si sednout…), tak kde je problém? Denně lítám jak hadr na tyči, nevím, co dřív a jídlo sice mám moc ráda, ale času na něj mi moc nezbývá. Vlastně nutričně jsem spíš podvyživená, ale i tak se ty kalorie ukládají…Kdyby se tuk schoval do prsou, to by byla jiná…jenže ne, ten můj si musí najít skrýš v bříšku a tam roste a roste jako nějaký parazit. Přitom moc nejím – co když mám tasemnici nebo jinou podobně vypadající obludu, která vysává všechny pochutiny a jak se sama cpe, tak zabírá místo v žaludku, a to způsobuje iluzi těhotenského bříška.

Konečně stanice I.P.Pavlova. Sice netuším, co tu budu dělat, protože má cílová je až za dalších 20 minut, ale to paní naproti neví. S úsměvem a přáním, ať se daří, se rozloučíme, popadnu tašky a vyběhnu ven. Teda ne tak docela, běh by mě momentálně dorazil, ale jdu rázným krokem. Dnes si nekoupím žádné mini fornetti. To je taky pěkný marketing – je to mini, aby člověk získal dojem, že vlastně nic moc a že tak malý kousek na jeden skus se nepočítá. Ne, dnes se nebudu tlumit cukrem.

Před východem z metra je butik s oblečením, kde se občas zastavím a obzvlášť tamní svetříky nebo trička celkem dobře padnou. Natáhnu na sebe tričko s nižším výstřihem a paní prodavačka se zeptá, zda je vše v pořádku. Ale jo, docela jo, odpovím. Akorát to tričko dělá dost velká prsa…hodně je zvýrazňuje.

„Kéž bych tohle mohla řešit…Zítra nastupuju do nemocnice, kde mi jedno prso vyříznou…“, ozval se ženský hlas z vedlejší kabinky. Už podruhé jsem se dnes zastyděla a nevěděla, co říct. Ani na „to je mi líto“ nebo „to mne mrzí“ jsem se nezmohla. Jen jsem stála ve své kabince jak opařená a se slzami v očích zírala před sebe…na sebe…na své tělo…na to tričko a na svá prsa…krásná zdravá prsa. Najednou mi celá záležitost s větším bříškem a omluvou za své ne-těhotenství přišla absurdní jak z Kafkova románu.

Pokračování si můžete přečíst v chystané e-sbírce povídek „Poznej mě slovy“, která již brzy bude k zakoupení zde na těchto webových stránkách. Chcete vědět o ní jako první? Stačí se registrovat ZDE.