Když tělo promlouvá

Zdálo se mi, že dojezd do další stanice trvá celou věčnost, a už jsem se nemohla dočkat, až konečně vystoupím. Vyběhnu ven na čerstvý vzduch a najdu nějaké odlehlé místo, kde se rozpláču a zavolám muži, že jsem tlustá bečka a že od zítřka nežeru (dnes ještě ne, protože ty dvě tašky čerstvých potravin, co táhnu, by jeden dospělý a dítě pucovali týden), ale ještě předtím si koupím buchtu nebo něco jiného sladkého, abych opět kompulzivně zajedla další nepříjemnost, se kterou jsem si zatím jinak neuměla poradit.

No tak mám bříško, no. Je to snad nějaký zločin? Nebo prohřešek, za který bych měla okamžitě jít ke zpovědi? Míry 90-60-90 už prý dávno nejsou v kurzu a nový výraz „body positivity“ hlásá, že každé tělo je krásné, a já si také myslím, že řešit tělesné proporce je trochu povrchní záležitost. Manželovi se líbím a sem tam se po mně ohlédnou i jiní muži (pokud mne teda zrovna nepouštějí si sednout…), tak kde je problém? Denně lítám jako hadr na tyči, nevím, co dřív a jídlo sice mám moc ráda, ale času na něj mi moc nezbývá. Vlastně nutričně jsem spíš podvyživená, ale i tak se ty kalorie ukládají… Kdyby se tuk schoval do prsou, to by byla jiná… jenže ne, ten můj si musí najít skrýš v bříšku a tam roste a roste jako nějaký parazit. Přitom moc nejím – co když mám tasemnici nebo jinou podobně vypadající obludu, která vysává všechny pochutiny, a jak se sama láduje, tak zabírá místo v žaludku, a to způsobuje iluzi těhotenského bříška?

Ráno musím obstarat dcerku, pak ji vypravit do školky, rychle se psem a pak do práce. Jiný den, kdy jsem doma, mě čeká úklid, vaření a zajištění domácnosti a hromada dalších úkolů, které neberou konce. Někdy odpoledne si uvědomím, že jsem pořádně nejedla, tak do sebe hodím kus sýra, jogurt, mrkev, a ještě třeba rohlík a za další hoďku objevím tabulku 46 čokolády, která nenápadně zapadla mezi konzervy s drcenými rajčaty. Chybí mi řád, ale ten nemá skoro žádná máma na rodičovské, nebo ano? Jako najít si na sebe čas… a kdy? Večer místo vášnivého tulení k muži odpadneme se sklenkou vína a balíčkem brambůrek (zde nutno říct, že právě kvůli figuře kupuju výhradně chipsy pečené v troubě s o 30 % méně tuku než u těch běžných, takže zdravá výživa, že jo).

Konečně stanice I. P. Pavlova. Sice netuším, co tu budu dělat, protože má cílová je až za dalších 20 minut, ale to paní naproti neví. S úsměvem a přáním, ať se daří, se rozloučíme, popadnu tašky a vyběhnu ven. Teda ne tak docela, běh by mě momentálně dorazil, ale jdu rázným krokem. Dnes si nekoupím žádné mini fornetti. To je taky pěkný marketing – je to mini, aby člověk získal dojem, že tak malý kousek na jeden skus se nepočítá. Ne, dnes se nebudu zajídat cukrem.

Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.