Cesta do(v)nitř(a)

Pouštím si ticho, daleko od šumu okolního světa a hluku lidí. Venku je pochmurno. Zimní tma až moc rychle a brzy zahalila do černoty celou krajinu. Pohltila ji závojem temna a otevřela své brány do nitra nejen své vlastní duše. Chvíli hledím skrz okna na stromy, které nesměle tančí v jemném vánku, jenž je sotva slyšet. Listy už dávno opadly a zbylo jen pár odvážlivců, kteří visí opuštěně na polonahých větvích. Ptáci se taktéž odebrali do svých úkrytů stejně jako další zvěř, kterou přemohl zimní spánek. 

Rozsvítím svícen na okenní římse a v zrcadlení zahlédnu svou tvář. Prohlížím si její obrysy – kulatý obličej, který lemují rozpuštěné dlouhé vlasy a můj pohled spočine na detailech, které jsem v šeru schopna rozpoznat. Výrazné obočí, veliké oči, malý nos, plné rty, zaoblená brada…zbytek se rozpouští v nejasných obrysech. Zavřu oči a nechám se unášet obrazy, které se mi pomalu a nenásilně tvoří pod víčky. Kam mě zavedou? 

Na první zastávce si připadám jako v labyrintu. Rozhlížím se kolem sebe a vidím jen různá zákoutí vedoucí neznámo kam. Rozbředlé šedobílé cestičky mi nahání hrůzu. Mám neblahý pocit, že se mé nohy noří do bažiny stále hlouběji. Snad se neutopím hned v první scéně?! Propletenec zdánlivě neupravených cest, chaos z prošlapaného i skrytého. Po dalším objevování mi dochází, že se nacházím v mozku – ve své vlastní hlavě! Před každou zatáčkou se objeví několik symbolů. Chvíli na ně překvapeně hledím, než se mi vyjasní mysl. Je to změť různých zážitků a vzpomínek. Některé dávno zapomenuté v osách času a jiné stále čerstvé, jako by se zrovna odehrály.

Ztrácím se a nacházím, hledám a objevuji, křičím úžasem a vřískám úděsem. Bože, jaký zmatek hlava skrývá, až si říkám, že jí musím odlehčit. Ponořím se do ní, abych pročistila myšlenky a ty, co již neslouží, vyhodím. Vzpomínky jako šuplíky radosti, kdy ty pěkné jsou úhledně ozdobené pentlemi, nalakované výraznou barvou a ty temnější jsou odhozené někde vzadu, potlačené a obalené letitým hustým prachem, kudy by se ani ruka neprotáhla. Mlha smutku a bolesti, kterou prozatím nechci projít. Letmo se však dotknu oné pavučiny, až leknutím stáhnu ruku zpět. 

Sem se ještě vrátím, abych si hlavu vyčistila, spořádala nepořádek do poliček a vymetala cestičky, po kterých bude radost se procházet. Až mi bude bít na poplach a já samou migrénou nebudu vědět, co dřív, tak přijdu. Pofoukám rozhozenou mysl, zastavím ukvapené nápady a vytvořím si přehledný systém. Nebo taky ne a budu přihlížet tomu, jak se mi má vlastní mysl vysmívá. Nad tím, jak chci mít vše pěkně pod kontrolou a sama té iluzi věřím. Hlava si to udělá po svém a mně nakonec bude ctí být pozorovatelem a hostem, kterému se poštěstilo ji navštívit.

Popletená a zcela vyčerpaná sjedu jako po skluzavce střemhlav dolů až do srdce. Skáče se mnou nahoru a dolů a jízda po horské dráze může začít. Bumbumbumbum…v jednu chvíli mám pocit, že se účastním rodea a býk se mnou hází do všech stran, div nesletím hned po prvním třesu. Potom vnímám náhlý závan klidu, kdy slyším jen svůj tep. Pozoruji vlastní dech. Jemný jako vánek, který vydechuju a nabírám zpět. Sametový jako polštář, do kterého se s odevzdáním položím. Ohnivé světlo pro zatemnělou mysl, jejíž myšlenky se rozutečou jako stádo splašených koní. Srdce, mé slunce, které mě celou prozáří dokořán, když se setká můj pohled s mým milovaným a mou dcerou. Je to život, který tepe den za dnem jako neúnavný stroj času, jenž zná jen svůj začátek. Pokojík, kde se ukládají emoce od vášnivého flamenca po konejšivou melodii dětské ukolébavky. 

Pobýt tam doopravdy. Zahrát si na schovávanou v jeho komnatách. Vnímat každou reakci skrz srdce. A že mu dávám zabrat! Sangvinik narozený ve znamení Býka je i na něj silnou kávou, až se divím, že mnou ještě neproskočilo. Občas buší jako o život, div nepukne a jindy bych potřebovala stetoskop, abych se ujistila, že ho stále mám. Nemá to se mnou jednoduché, proto věřím, že by mu má návštěva udělala radost a vedli bychom spolu intimní a zcela otevřený rozhovor. Nasmáli bychom se, až by se celé tělo otřásalo v základech. I na slzy by došlo! Poté bych ho celé objala za všechnu lásku, kterou vysílá ven a já bych se učila více přijímat. Aby bylo silné, odolné, zdravé, vyrovnané a nehrozil mu infarkt. V této představě se rozloučíme a já se vydávám na další sebe-objev. 

Najednou se tam někde zespoda ozvěnou prodírá pravidelné kňourání. Že bych se spolkla              i s kočkou? Kterou nemám? Nebo jsem útěkem mimo svět zvenčí spadla do hluboké studny, ze které není cesty tam ani zpět? Ne, to se hlásí žaludek, že už dlouho nedostal něco dobrého, neboť jsem strávila až moc času někde v hlavě, která mě stejně popletla a pak v srdci, kde jsem vyskákala všechny kalorie. Hmmm…v bříšku, tam vám je teploučko. Sice to sem tam klouže a musím být opatrná, abych si nenatloukla nos, avšak i kdyby, pád bude do měkkého. Pozor na tu díru, která roste a roste do ohromné velikosti jako ústa v údivu, když se chystají pohltit něco nadměrného, nač nestačí. Tenhle otvor se musí držet ve správných rozměrech, aby nabral dojmu, že je zaplněný a nasycený. 

Jémine, teď bych si dala něco teplého, co zahřeje a pohladí zároveň. Babiččin štrůdl, jehož vůně se pokaždé táhla kuchyní jako omamný kouř. Jako malá jsem letní prázdniny trávila u babičky, po obědě sedávala na lavičce na zahradě a začetla se do knížek. Ztrácela se v příbězích a zkoumala prostředí natolik odlišné tomu mému. Poznávala se s postavami a v mysli se nejednou spustila zcela jiná kapitola o tom, co vše bychom spolu podnikaly a jak bychom utekly od tragédií, které byly většinou realitou původního scénáře. V okamžiku, kdy jsem spřádala plány na záchranu, mě náhle pošimral závan sladké skořicovo-jablečné vůně a já svou knihu i Múzu odložila do trávy a jako náměsíčná ho následovala.

V kuchyni už na stole odpočíval jablečný skvost s jemným popraškem cukrového pudru. Nával slin na sebe nenechal dlouho čekat. Pokud okamžitě závin neochutnám, tak v tom svém jezírku nadobro utonu! Pochoutka s jablíčky ze zahrady, čerstvě umletou skořicí a ručně s láskou loupanými vlašskými ořechy, dokázala zahnat všechny starosti a pokaždé nabídla okamžité uspokojení či pocit bezpečí. Po vyvolání krásných vzpomínek se díra v žaludku rozrostla natolik, že jsem se v něm musela zdržet o něco déle, abych si zatančila na obláčcích vysněných chutí a zkrotila jeho hladové naříkání. 

Kam teď? Já už vím. Vydám se tam, kde to všechno začalo. Tam, kde mohu být v úplném tichu. Tam, kde se mohu ponořit celá. Tam, kde jsem u zdroje. Tam, jež bývalo půdou, kde jsem vznikla a která mě sytila, živila, dávala vše potřebné. Tam, kde jsem dlouho neměla tušení o tom, co mě čeká venku. Tam, kde jsem ležela ve své bublině a blaženě se koupala v oáze nekonečna. Tam, kde jsem zpočátku měla tolik prostoru, že jsem celý den dělala kotrmelce a později už celá stísněná pouze zkoumala své prstíky na rukou i nohou. Tam, kde jsem poslouchala zvuky zvenčí i své vlastní. To původní tam patřilo mé matce a já mám nyní své, stejně posvátné a zázračné. Mé nitro. Mé lůno. Místo, kde mohu být plně sama sebou a pro sebe. Tam se dozvím, zda je vše v pořádku, i když hlava tvrdí opak, aby měla klid. Tam to nikdy nespí. Tam se stále něco děje. Skrz něj prožívám slast a vzrušení. Najdu v něm ticho či blahodárný stav zastavení.

I tam se skrývá paměť a oproti mysli ji trvá mnohem déle zapomenout na křivdy, utrpení, zranění, bolest. Potřebuje mnohem více péče, ochrany, lásky, něhy. Když je naplněné a vyslyšené, tak mu je odpovědí nirvána emocí, vodopád pocitů, bouře projevů, výkřik (od)puštění. Z celé své výpravy se nejraději ztrácím a shledávám sama se sebou právě tam. Kdykoliv se potřebuji ujistit, že jsem stále ženou – žádoucí, vyzrálou, zkušenou, zranitelnou…, zajdu do svého lůna, kterému nemusím nic vysvětlovat ani se s ním hádat. Chápe a ví, zná a konejší, obejme a dosytí. Vyslechne, utře slzy, usměje se a předá to největší moudro ze všech: kdykoliv budeš potřebovat, jsem tady pro tebe, jsem tebou a s tebou od samého začátku až do posledního dechu v úplném propojení, stačí se jen ponořit a být. 

Ze spánku mě vytrhne bouřka a silné krůpěje deště, jak vší silou mlátí do oken. Na malý okamžik na ně upínám svůj rozespalý zrak a připadají mi jako zlé jezinky, které by se chtěly vkrást do mého světa. Hledím na ně ze svého bezpečí a od teď už budu vědět, že mé nitro mi nikdo nemůže vzít, pokud sama nedovolím. Rozmýšlím se, kam vlastně unikám nejraději. Sama nevím, pokaždé jinam, avšak každý útěk do sebe je jako návrat domů… Není třeba utíkat daleko, někdy máme skutečně ten nejlepší úkryt sami v sobě, šeptnu v polohlase, než mi spadnou ztěžklá víčka a já opět usnu.