Meruňka

Líza milovala chystat překvapení, a tak každé dárky, byť sebemenší, úhledně zabalovala do krabiček, ke kterým vždy přidala něco navíc. Jednou kvítek z louky, jindy snítek z bylinkového záhonu, aby celou nádheru ovoněla a někdy korálek či kamínek, který našla v přírodě. Když spatřila vzor puntíků, srdce jí zaplesalo, neboť na nich naprosto ujížděla – vždy říkala, že tohle retro zastaví kvapně utíkající čas, každého přiměje se usmát nebo se alespoň tvářit nekysele, protože zaženou chmury a rozzáří den. Svět se hned zdá být líbivější, líbeznější a svěží. Jako když vyběhnete ven do deště a zatančíte si s kapkami zcela svlečení. Nebo když se po ránu projdete po ranní rose, která chladí trávu i vás. Moment naprostého splynutí s přírodou, která s otevřenou náručí nabízí své poklady náhodným návštěvníkům. Líza zeleň milovala, kdy si jen tak vyšla do zahrady v době, kdy doma ještě všichni spali. Procházela se v pomalém probouzení v tichu, kdy jediné melodie, které lidské ucho zachytilo byli ptačí zpěv v korunách stromů, jak se vábí navzájem, a větřík, který si pohrává s větvemi či s rozpuštěnými vlasy.

Ještě, než Líza začala s běžnými denními povinnostmi, tak její první kroky vedly k Meruňce. Meruňka, tu, kterou spatří jako první pokaždé, když se ráno probudí. Tyčí se před oknem v ložnici a s každým rozbřeskem roztáhne své větve jako ona své paže, aby se protáhla do nového dne. V mnohém si připadá jako ona. Pevně stojící, hluboko zakořeněná, věkem vyzrálá, vyhlížející do všech stran. Vznešená, jak tam stojí sama a kolem dokola ji zdobí bílý závoj lučního kvítí. Svým postojem působí jako královna, grácie stejně jako hvězda mezi uměleckými obrazy Mona Lisa, po které má Líza své jméno. Její maminka byla vášnivou obdivovatelkou umění a když se jí jednou poštěstilo jet do Paříže, na dlouhé hodiny upřela svůj pohled na malebný obraz, který však svou velikostí přitahoval většinu dalších návštěvníků muzea v Louvru. Mona Lisa – tajemná žena plná záhad a zahalena tajemstvími, o kterých věděli jen ona a její stvořitel Leonardo da Vinci. Líza taktéž měla své skrýše a zákoutí, kam jen málokoho pouštěla. 

Možná i proto se cítila zvláštně spřízněně se svou Meruňkou. Když ji poprvé zahlédla, tak hned věděla, že tento nový dům se zahradou, kde trůnil onen ovocný strom bude jejím domovem. Na přivítanou čerstvě nastěhované rodince nadělila ty nejsladší plody, jaké naposledy Líza okusila ve slunné Francii. Meruňky byly krásně zaoblené, hebké a jemné se sametovým povrchem. Krásné narudlé odstíny na žlutooranžovém pozadí přímo vábily k nakousnutí jako nesmělý polibek dvou zamilovaných, jimž při pohledu z očí do očí červenají tváře. Líza si přičichla a vůně, která se rozvinula do nosních dírek jí připomněla parfém její novorozené dcerky. Poté se do ovoce zakousla a rázem se přenesla do chuťového ráje. Šťáva z plodu jí stékala po bradě a sladkost záhy přivábila okolní hmyz. Omamná sladká chuť rajské zahrady a ráje na zemi. Stejně jako ta Meruňka i Líza přivedla na svět jen jeden plod lásky a něhy. Poté svou sílu směrovala jinam. Její milovaný strom také jen tenkrát poprvé a naposledy obdařil svou úrodou, která však byla jedinečná a na věky věků nezapomenutelná. 

Líza na svou Meruňku hleděla s obdivem, který často hraničil s dojetím. Slzy na sebe nenechaly dlouho čekat. Meruňka, jejíž název se vyslovuje tak konejšivě, mazlivě, hladivě… Krásná, vzrostlá, nádherně košatá. S pevnými kořeny hluboce rozprostírajícími se pod zemí a zeleně hustou větnatou kšticí. Na jaře na ní vypučí nádherné vonící bílé květy, které vábí všechny včelky z okolí a svými listy poskytne stín v horkém slunci. Na první pohled má vše, co by si ovocný strom mohl přát a vypadá jako z reklamy na to nejúžasnější a nejšťavnatější ovoce široko daleko. Je naprosto dokonalá, a přitom už pár let neplodící. I letos Líza natěšeně čekala, zda její milovaný strom nadělí lahodné plody léta. Však dokud je strom naživu, tak naděje neodešla. V přírodě, jako v životě, však nic není jisté – stačí jedna mrazivá noc nebo napadení nevítaných mšic či jiných škůdců, včetně nemocí, aby celá příprava by přišla nazmar. 

Před nedávnem zhlédla Líza zajímavý švédský seriál, kde v jedné epizodě hlavní postava vyprávěla, jak v dospívání začala psát a svou knihu chtěla pojmenovat Láska a anarchie. Zapisovala si všechny radosti i strasti spojené s tímto nelehkým obdobím lidské existence a nejvíce Lízu zaujalo přirovnání hrdinky k lesu. Její teorie spočívala v tom, že opravdová moudrost a dozrání člověka nastane v okamžik, kdy je z něj strom uprostřed lesa. Na samém počátku je pouhé semínko, které někdo zasadil do půdy a z které bere živiny, sílí a chystá se na svou další etapu. Tou je následně květina, která se postupně otevírá okolnímu světu – někdy je zcela zavřená, když se potřebuje chránit a jindy se odhalí. Až nastane čas, kdy je připravena přijmout samu sebe, tak se promění v strom. Už dokáže stát sama za sebe, je dostatečně veliká, aby jí nikdo nesklátil a umí poskytnout ostatním i sobě potřebnou oporu. Posledním stadiem je pak les – prostor, kde každý strom stojí pevně ve své půdě a ve své absolutní velikosti. 

Čím byla Líza nyní? Sama nevěděla. Někdy si připadala jako ten strom, kdy se cítila být neohrožená a plně sama za sebe. Jindy vnímala samu sebe jako křehkou květinu, která neobstojí tváří v tvář nástrahám okolních živlů. Pak přišly chvíle, kdy měla pocit, že je právě zasazeným semínkem a ví jen to, že neví nic. Stejně jak pravil Sókratés. Věkem by už měla být zmoudřelá a vědět, jak čelit různým obtížím, které život občas nachystá. Měla za sebou nemálo zkušeností, avšak pokaždé, když narazila na novou překážku, stála opět na startovní linii. Žila sice naplněný život, kde láska a rodinné štěstí ji doprovázeli každým dnem. Po pár letech a působením osudu, si však přála ještě jedno dítě a přes veškeré snahy se Líze již podruhé otěhotnět nepodařilo. Prošla si různými terapiemi, vyzkoušela nespočet doporučení a řídila se i babskými radami, avšak neúspěšně. Nakonec navštívila lékaře, kteří jí na základě odběrů a intimních vyšetření vyřkli nemilosrdný ortel – je nám líto, ale bohužel máte nízké hladiny hormonů a žádnou ovariální rezervu. Jinými slovy – neplodná, v začínajícím přechodu. Proplakala mnoho dnů a probděla spousty bezesných nocí. Zázraky se prý dějí, jen někdy nemůžeme ošálit přírodu, i kdybychom se snažili sebevíc. Po pár týdnech sebelítosti si vzpomněla na svou Meruňku a hledala propojení.

Zamyslela se nad tím, co mají společného ona a Meruňka. Jak spolu souvisí téma ženství. Co dělá ženu ženou? Její plodnost? Její orgány? Její tělo? Žena, tak jako i ta Meruňka jsou přece víc než jen pouhý vzhled, včetně toho, které je očím cizích neviditelné. Jsou ženy, které ztratily mnohem více. Ženy, které si musely vytrpět tolik bolesti a křivd vůči jejich ženství. Ženy, které se musely vzdát kvůli nepřejícím okolnostem svých snů. Ženy, které se narodily a vyrůstaly v podmínkách srovnatelnými s vězni v nejstřeženějších zařízeních. Ženy, které by běhaly s vlky, ale místo toho jsou přivázané jako pes k boudě. Ženy, které den, co den musí bojovat o svou důstojnost a dokazovat, že jsou mnohem víc, než jen potěšení či povyražení některých mužů. Ženy, kterým byl odebrán hlas a jejichž hodnota je místy tak ponížená, že nad tím zůstává rozum stát. Ženy, které se musí obhajovat před soudem společnosti, zda vůbec mohou svobodně rozhodovat o sobě jako o ženách. Ženy, které následkem nemoci či operace přišly o své ryze ženské orgány nebo části těla. Ženy, které hledí na sebe do zrcadla a s pohledem upřeným na svou tvář si kladou jedinou otázku – jsem stále ještě ženou?

Ano jsi, přece ani ta Meruňka není méně stromem jen proto, že už léta neplodí žádné ovoce a pokaždé její jarní květy uvadnou a uschnou. Je stále plná síly a krásy. Okolní rostliny k ní vzhlíží a poletujícím ptákům i nadále nabízí přístřešek. Líza se pod ní může ukrýt, když slunce praží a schovat se tak před spalujícími paprsky. 

Budu jako má Meruňka, rozhodla se Líza – můj moudrý strom, který roste dál. Každou zimu shodí listy, aby nabral sílu a hned zjara mu začnou zelenat větve, které se obalí květenou. Koloběh jejího života pokračuje bez ohledu na to, zda ovoce přijde či ne. Na tom nakonec vůbec nezáleží. Všichni jsme přece mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Jsem Petra – vášnivá tvůrkyně slov a sběratelka příběhů. Miluji, když mi ŽIVOT pošle inspiraci a já mohu jeho postřehy zaznamenat. Do svých textů vkládám otisk své duše a mého vnitřního světa. Psaní mi je terapií a díky němu zcela ožívám a jsem sama sebou naPLNO. Opustím roli pečující maminky a podporovatelky ostatních a stávám se svobodně tvořící podle mých potřeb. Mé povídky inspirují a zavedou čtenáře do míst, kde mohou objevovat a poznávat nejen sebe samotné. Díky svým prožitým zkušenostem se mohu i já vydávat na nová dobrodružství. Jsem autorkou sbírky povídek POZNEJ MĚ SLOVY a vytvořila jsem také kartičky podpory pro různé životní okamžiky. Obojí si můžete zakoupit zde. Nachystala jsem pro vás úryvky textů, ať víte, zda vám sednou. Mám rozepsanou novou knihu, která bude o mé dceři s vážným kombinovaným postižením, jejíž radost ze života mi je navzdory všem překážkám každodenní inspirací. Postupně vkládám další povídky či poezii pro pravidelnou dávku čtení. Jsem rovněž mentorkou sebepéče a sebepřijetí pro pečující osoby, aby v péči o druhé neztratily samy sebe. Více o této roli najdete na https://www.petrarohovska.cz/. Ať se tu cítíte jako ve vašem doma ♥
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.