Pobýt ve tmě

Róza byla moudrá paní, která vlastnila kavárnu jako z pohádky. Ona sama ztělesňovala pohádkovou babičku. Kdo k ní zašel na kus řeči či koláče a ochutnal její čaj na bolavé srdce nebo duši, hned se cítil lépe. Na cedulce u plotu měla napsáno: Nejsem sice lékař, nevyženu vaše starosti, avšak ti, kdo mě navštíví, lehkost bytí zažijí. S láskou a péčí😊. 

Zorka se před nedávnem pohádala s blízkou přítelkyní a ať se snažila sebevíc prozkoumat případné příčiny ze všech možných stran, na nic, co by ji osvítilo, nepřišla. Prostě se to stalo. Sice věděla, že žádné „Se“ a „To“ neexistuje, ale tito neviditelní tvorové vysílají zvláštní sílu a energii, jejichž zázračnou schopností je objevit se nečekaně, ba přímo nevítaně. Tak se tedy stalo, že Se se vztahem prozatím seklo, a To ho v neznámo, kam odeslalo.

Kde jinde hledat lepší útěchu a pochopení, než v čarovné kavárně u chápavé a láskou objímající Rózy? Venku pršelo, kapky deště jemně klepaly na okna a z povzdáli se ozýval příjemný vodní šum. Ještě něco bylo v ten den jiné. Na ceduli před vchodem stálo: Dnes mimořádně zavřeno – probíhá soukromá událost! 

„Rózo, jak to, že tu můžu být, když máte zavřeno? Nebo ta akce bude až později?“, zeptala se Zorka.

„Děvče zlaté, to Ty jsi tou událostí a nikoho jiného nečekám a ani Ty k tomu žádného dalšího nepotřebuješ. Doneslo se ke mně, že smutníš, tak jsem vše naplánovala a Ty jsi nyní tady. Někdy člověk potřebuje úplné ticho a přítmí, aby slyšel svůj vnitřní hlas, který mu napoví nejlépe. Víš, že v samotě se najdou ty nejjasnější odpovědi? Pozvi všechna svá trápení a my jim přichystáme hostinu!“, pravila konejšivě Róza.  

Zorka v Róziných očích nechápavě zkoumala, co jí tím chtěla sdělit a vytušila, že dnešní návštěva bude nadmíru obohacující. Nepřišlo jí ani zvláštní, jak mohla vědět o jejím trápení, a nakonec to nepovažovala za důležité. Róza vzala Zorku za ruku a vedla z hlavního prostoru chodbou, kterou jen pár vyvolených návštěvníků mělo tu čest poznat. Zorka jí procházela prvně. Ani nedutala. Držela se pevného stisku ruky své průvodkyně a následovala její kroky do malé útulné místnosti. Když se kolem sebe rozhlédla, neviděla nic. Problikala očima a stále černo. Až po chvíli dostala do mozku impulz, že nevidí, protože je tma.

„Přinesla jsem konvičku s čajem a zázvorové sušenky“, přerušila Róza úvahy Zorky. 

Ta mezitím hledala vypínač, který nebyl k nalezení.

„Ale…jak…? No…dá se tady někde rozsvítit“, zamumlala Zorka.

„Děvče moje, světla máš ažaž. Jsou paprsky, které oko nezachytí, avšak uvnitř Tvého nitra bude vše zářit“, uzavřela Róza otázky.

„Babičko…“, nedokončila Zorka větu a chtělo se jí plakat.

„Zorinko, ničeho se neboj. Budu tady vedle a když bude nejhůř, přinesu lampičku se svíčkou. Uvidíš, že si na mne ani nevzpomeneš. A teď si už udělej pohodlí a užij se! “, řekla Róza, a přitom pohladila Zorku po vlasech a políbila na čelo.

Poté beze slov za sebou zavřela dveře a byla pryč. Rozplynula se jako ranní rosa.

Zorka si sedla na zem, nahmatala veliký měkký polštář a položila si ho do klína. Tak a co teď, pomyslela si. Chvíli hleděla před sebe a snažila se zaostřit pohled, aby obrysy stínů nabraly zřetelnější podobu. Podařilo se jí změřit rozlohu pokoje a zjistila, že se nachází uprostřed. 

Po pravé straně rozeznala komodu, která ve tmě nabírala vzhled mohutné postavy. Jako Golem, který na ni upřeně zírá a když mu uhne, uhrane ji svýma obrovskýma očima. Nehybný předmět se dal najednou do pohybu a Zorka svůj pohled rychle odvrátila na druhou stranu. 

Klid, dýchej…to je jen výplod Tvé představivosti. Nic tu není skutečné, a přitom se zde odehrává vše. Po své levici odhadla nějaký čtvercový tvar. Obraz. Vstala. Přiblížila se, aby ho prozkoumala blíž. Optický klam jí vykouzlil iluzi spirály – odlišné čáry, tenké, tlusté, krátké a dlouhé, které běhaly v kruhu, a ne, a ne najít svůj střed. Splašeně se honily po plátně jako stádo divokých koní. Zorka ustoupila, aby ji nesrazily. 

Zdálo se jí, jako by na povrch postupně vylézaly všechny její strachy – vnitřní i vnější. Jako malá háďata, která se zrovna vylíhla a postupně svou oběť omotávají. Oči si přikryla chladnými dlaněmi a zavrtěla hlavou, aby odehnala odraz svých myšlenek. 

Nalila si čaj a vůně horké tekutiny jí zaplavila klidem a přiměla schovat oči pod víčka. Nasávala sladký medový odér. Rozpoznala tóny citrusových plodů. Napila se a v ústech se roztančila směs chutí známých i neznámých.  Měsíček, okvětí růží a jasmín. Nebo to jsou květy pomerančovníku? Polkla a nabrala ještě jeden doušek. Uvnitř se odehrával barevný ohňostroj! Zorka si kousla do sušenky a celý gastronomický zážitek povýšila o několik stupňů. Chuť zázvoru se snoubila s kardamomem, skořicí a růžovým pepřem. Koření lehce štípalo špičku jazyka a jeho hřejivé objetí se rozproudilo do celého těla. Zorka pochopila výraz „v bříšku jako v pokojíčku“. 

Koncert vůní a rytmus všech smyslů ji postavil na nohy. Začala tančit. Nejprve se mírně pohupovala v kolenou, ruce rozevláté. Poté ztratila nad sebou kontrolu a skákala, výskala, točila se kolem dokola. Smála se i plakala. Najednou si uvědomila pocit bytostné radosti a štěstí. Lehkost v pohybu, stav beztíže, uvolnění mysli. Bylo jí krásně. Zpocená padla na zem, kde vnímala svůj dech. Rukou sledovala hrudník, jak prudce stoupal a klesal. Zaposlouchala se do tlukotu svého srdce. Představila si ho jako malé dítě, které skáče na trampolíně. Hop, hop, hop, hop…Když doskotačila, opět se posadila. 

Obrysy pokoje byly rázem jasnější. Komoda byla ve skutečnosti jukebox, který však zastavil čas i baterky. Na stěně opravdu visel obraz, ale nebyly to spirály, nýbrž znázorňoval lineární kresbu tančících těl propletených do sebe jako dva stromy, jejichž větve se vzájemně objímají. Zorka se nahlas rozesmála, jak podlehla hře svého vnitřního zraku a zároveň se jí oddychlo, když se jí podařilo rozuzlit tajemství pokoje. 

Na dně konvice nezbyla ani kapka a na talířku nasahala pár drobečků, které vsypala do pusy. Bylo jí nádherně a sama sobě přiznala, že pobýt ve tmě může být úžasným léčivým pohlazením. Návratem k sobě! 

Vyšla ven a na chodbě potkala Rózu. 

„Rózi, bylo to…intergalakticky fantastické! Úžasné! Skvělé! Děkuji, protože přesně tohle jsem potřebovala. Než půjdu…řekla bys mi nějaké moudro na závěr, babičko? Jak tomu bývá v pohádkách.“, prosila Zorka.

Róza se usmála a pravila:

„Když neumíme být sami se sebou, se svými myšlenkami a čelit vlastním běsům, abychom se poté mohli obejmout, jak můžeme čekat, že ostatní nám dají všechnu očekávanou podporu? Jak můžeme chtít od nich, když sami sobě neumíme dávat? Všechny dary máme v sobě – lásku, moudrost, něhu, pochopení, úctu. Holčičko, řekni mi, kdo je ten nejdůležitější člověk na světě? Koho bys měla mít ráda za všech okolností a podmínek? Kdo si zaslouží ty nejčistší city?“.

„Já…“, odpověděla Zorka se sevřeným hrdlem a schoulila se do otevřené náruče Rózy.