Pouštím si ticho, daleko od šumu okolního světa a hluku lidí. Venku je pochmurno. Zimní tma až moc rychle a brzy zahalila do černoty celou krajinu. Pohltila ji závojem temna a otevřela své brány do nitra nejen své vlastní duše. Chvíli hledím skrz okna na stromy, které nesměle tančí v jemném vánku, jenž je sotva slyšet. Listy už dávno opadly a zbylo jen...
Co je život když ne chuť, jenž line se z vůle? Co je život, když ne pád, z nějž povstanu hrdě? Co je život, když ne láska, co táhne nás k sobě? Co je život, když ne síla, která odhodí hoře? Co je život, když ne víra, že zloba nás mine? Co je život, když ne krok, co...
Hledím na příď té obyčejné dřevěné loďky a kladu si otázku: „Jak jsme se sem dostaly?“. Na toto úžasné místo, které by mohlo být rájem na zemi… Před námi se rozprostírá královská modř moře a blankytná obloha bez mraků slibuje prostředí bez poskvrny. Na horizontu se tyčí obrovská skála prorostlá tmavou zelení a já se těším, jak pod ní najdu úkryt před...
…jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna...
Líza milovala chystat překvapení, a tak každé dárky, byť sebemenší, úhledně zabalovala do krabiček, ke kterým vždy přidala něco navíc. Jednou kvítek z louky, jindy snítek z bylinkového záhonu, aby celou nádheru ovoněla a někdy korálek či kamínek, který našla v přírodě. Když spatřila vzor puntíků, srdce jí zaplesalo, neboť na nich naprosto ujížděla – vždy říkala, že tohle retro zastaví kvapně...
Smrt. Je tu a není. Jednou… až za moc dlouho… Je tak daleko jako neviditelný ostrůvek uprostřed hlubokého oceánu, jenž se rozprostírá do všech stran a potopí vše, co mu přijde do cesty. Bála jsem se opravdu jí samotné? Nebo spíš neznalosti neznáma? Přečetla jsem různé sebe rozvojové publikace, knihy pojednávající o tomto tématu z odlišných úhlů pohledu, ale nikde jsem nenašla...
Jen jeden obraz se mi stále nedaří vymazat z paměti. Při naší návštěvě v Paříži jsme se přidali k dalším zamilovaným párům a svou lásku zpečetili zavěšením společného zámku na vyhlášený most Pont des Arts. Visely tam jen čtyři a ten náš byl takový malý, popraskaný, jako symbol nestárnoucí lásky, která překoná všechna hoře a stane se věčnou, nesmrtelnou. Do zlatého obdélníčku jsme...
Ach, pomyslela si nahlas: „Je tak snadné být souzen a soudit ostatní, když neznáme své životní příběhy… Řekni mi ten svůj a tím i to, kdo (skutečně) jsi…“ Odhodlala se vpustit do tajů své zapečetěné kapitoly cizí lidi. Někdy bývá přece jen snazší odhalit svá tajemství úplně neznámým osobám, kdy vlastně vůbec nezáleží na tom, co si budou myslet. Ona...
Petra Rohovská