Když masky padají

Během svého dospívání zažívala nepříjemné projevy šikany, kdy se za svůj vzhled, chování i samotné bytí styděla. Ráda se začetla do pohádek Hanse Christiana Andersena a připadala si jako ošklivé káčátko, které je odmítané a nechtěné. Jak moc mu rozuměla a se všemi postavami, jež zmítal osud, se dokonale sžila! Uzavřela se do svého vnitřního světa, kde čerpala sílu, a dění kolem ní najednou přestalo existovat. Nechala na sebe působit své vlastní prožitky a fantazie do takové míry, že si vytvořila naprosto uzavřenou bariéru mezi sebou a okolím.

Časem se změnila v ženu, která přitahovala pohledy a zájem. Nechápala proč a na svou obranu si nasadila masku ledové královny, jejíž fasádu si za ta léta posměchů pečlivě vybudovala. Jak přimět někoho, kdo uvěří, že nestojí za nic, ba ani za ten úsměv, aby jako mávnutím kouzelného proutku odhalil svou krásu? Linnéa se musela umění být ženou naučit, malé kousky ledu ze sebe jeden po druhém odlupovala.
Lekce, které povinná školní docházka nenabízí, hledala v dámských časopisech, kde hltala řádky o kosmetice, módě a sebevědomí. Filmy pro pamětníky se záhy staly její studnicí, kde s úžasem sledovala půvabné pohyby hereček. Jak se tenkrát ženy uměly vlnit, a především jak přesně věděly, do čeho své nádherné tělo obléknout… pomyslela si. Kéž by i jí někdo předal návod, jak na to.

Její krůčky k sebepřijetí a k obnovení sebedůvěry byly pomalé, nejisté a kolikrát měla chuť se otočit a vrátit se zpět do svého úkrytu šedé myšky. Vždyť já přece nikdy nebudu plná vášně jako Marilyn Monroe nebo úchvatně ženská jako Sophia Loren či Audrey Hepburn s jejím pronikavým pohledem, říkala si v duchu se slzami v očích. Jako kdyby na tomhle záleželo… Musel uběhnout delší čas, aby si uvědomila, že ona je sama sobě originálem a že je přesně taková, jakou má být.

Na prahu svých třicátých narozenin se zřekla svých krátkých vlasů a začala si pěstovat hřívu, která představovala vstup do světa, který byl pro ni až moc dlouho uzamčený nebo spíš byl prostředím, na něž se bála pomyslet. Místo, kde s odvahou a pýchou může být tou ženou, jíž vždy toužila být… ve svém srdci.

Teď tu stála s obnaženou duší a hleděla do neonů sytých barev. Sama za sebe, se sebou a vším, co k ní patří. Vystupovala sice pod jiným jménem a pod nánosy výrazného líčení by ji vzdálenější příbuzní jen stěží poznali, po pravdě však nehrála nikoho cizího. Role být sama sebou je mnohdy ta nejtěžší.

Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.