Chcete být první, kdo se dozví o právě vydané e-sbírce „Poznej mě slovy“? Zapište se ZDE na listinu, ať vám má premiéra neuteče.

Petra Rohovská - povídky

Řekněte, jak voní déšť?

Vyšla ven…najednou začaly tančit stromy…melodie větru nabírala na síle a tanečníci v černém hbitě zabírali celý nebeský parket. Jejich hlasité dupání a klepání tvrdých podrážek byly ozvěnou na zatemněné obloze…Deštivé a bouřlivé flamenco si vzalo všechnu pozornost.

Už dlouho něco tak magického nezažila. Seděla na terase, nasávala čistý mokrý vzduch a sledovala větve opodál stojícího stromu, které se nakláněly ze strany na stranu jako malé děti snažící se zachytit vzhůru hozený míč. Byla sice přítomná, ale její myšlenky se oddávaly nostalgické náladě, jak občas mívala zvykem, když se jí nic nechtělo.

Užívala si tyto chvíle, kdy si dopřávala jen tak být za doprovodu chvilkového (za)snění. Někdy si ze svého domku pouštěla hudbu, jejíž melodie příjemně podbarvovala lehce melancholickou atmosféru a jindy, jako právě dnes, jí svými tóny hrála příroda. Také se vám zdá, že živly jsou dokonalým orchestrem bez jakékoliv potřeby dodatečného ladění? Kombinace silného větru, hřmící oblohy, třesoucích se stromů byly tou nejspontánnější pozvánkou k divokému tanci. Představovala si tango plné emocí, na jehož konci se z tanečníků stanou vášnivý milenci, až z toho měla husí kůži. Alespoň ve své fantazii si přehrávala milostnou scénku tak, jakou zažívala…kdysi…nejednou.

Stála nehybně na terase, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Obraz, který se jí tvořil pod víčky nechala volně plynout…

Seděla na jedné z těch modrých dřevěných židlí útulné kavárny v zapadlé pařížské uličce. Daleko od turistů a jejich blýskajících fotoaparátů, jež stěží dokázaly zachytit sílu okamžiku, který se odehrával před otevřenýma očima. Zrovna si vychutnávala svou oblíbenou horkou čokoládu a jen zde jí servírovaly v popraskaném hrnečku, jaký mívala její babička v dřevěné kredenci nalakovanou smetanovou barvou. Všechno se tam zdálo být jako ze starých časů. Celá tato nádherná čtvrť byla nasáklá příběhy náhodných hostů či pravidelných štamgastů. Marion milovala cestovat ve svých představách, kdy se během chvilky z místa, kde se nacházela, přesunula jinam. Do vzdáleného časoprostoru.

Pokračování si můžete přečíst v chystané e-sbírce povídek „Poznej mě slovy“, která již brzy bude k zakoupení zde na těchto webových stránkách. Chcete vědět o ní jako první? Stačí se registrovat ZDE.

Můj projekt se zaměřuje na příběhy, jež píše sám život a já, jako jeho pozorovatelka a průzkumnice, je zaznamenávám do povídek, které jsou zčásti smyšlené a zčásti inspirované mými zkušenostmi. Mé postavy v příbězích prožívají své snáze i nesnáze naplno, stejně jako jejich autorka. Vkládám do nich svou duši, své prožívání a část mého já. Hraji si se slovy a písmenky tak, aby z nich vznikl příběh, jež může sloužit ostatním čtenářům jako inspirace. Nebojím se otevírat různé třinácté komnaty a odhalovat bohatou škálu témat. Mé heslo je žít naPLNO navzdory, nebo díky, všem možným překážkám. Jsem s(e)pisovatelka příběhů ze života a mentorka. Kromě povídek, do kterých se můžete začíst zde na mých stránkách, jsem pro vás vytvořila kartičky s další inspirací, které si můžete ZDARMA stáhnout ZDE >>. Nadšenci pro písmo se mohou díky mému e-booku pustit do díla a rozehrát partii se slovy.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.