Dopis, který jsem nikdy nedostala

Byla jsem však mladá, nezkušená a plná nejistot a bázně. Copak jsem mohla říct, co k Tobě cítím? Zahanbit naše přátelství, které pro mě znamenalo mnoho…mnohem víc, než si tehdy dokázala vytušit. Možná jsi vnímala mírné náznaky, jemné doteky mých rukou, mé oči, jakým způsobem si Tě prohlížely…I teď po těch letech se mi klepou ruce a srdce v mé hrudi skáče tak vysoko, jako by každou chvílí mělo vyklouznout ven.

Já vlastně ani nevěděla, co přesně se děje. Nikdy jsem tak silnou touhu a přitažlivost k nikomu necítila, nikdy jsem lásku, tu opravdickou nepoznala. Jenže tenkrát se o tom nemluvilo, stále bylo tabu svěřit se, že jsem na holky. Nebyl nikdo, komu bych řekla „Miluju ji“. Přesto vím, jak moc by se mi ulevilo, a i Ty bys pochopila, proč jsem se zachovala tak zbaběle. Ano, bála jsem se strašně moc, a tak jsem raději zmizela, odešla bez rozloučení se svým studem a rozpaky. Dnes už vím, že jsem svým pocitům měla čelit a přijmout je místo boje, který jsem vedla dalších pár let.

Nenáviděla jsem sebe, jeho i Tebe, protože jsi byla tou nedostupnou, tou, kterou nikdy nebudu mít. Mé srdce zavalila ohromná bolest, která rostla a tížila celou mou bytost. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jak zraňující může láska být. Jak tenká linie je mezi ní a nenávistí. I když já se vlastně jen zlobila, měla jsem na sebe velký vztek, který jsem chtěla přehodit na Tebe.

Pokračování si můžete přečíst v chystané e-sbírce povídek „Poznej mě slovy“, která již brzy bude k zakoupení zde na těchto webových stránkách. Chcete vědět o ní jako první? Stačí se registrovat ZDE.