Strach jako (ne)přítel?

„No tak se mi ukaž. Já ti neublížím,“ řekla, i když jí to celé připadalo dost záhadné a byla ráda, že je na schodišti sama. Kdyby se objevila její babička, neví, jak by jí vysvětlila, že se nechala strhnout samomluvou.
Klárka měla od raného dětství velmi bujnou fantazii, kdy si představovala všemožné scénáře a občas se je snažila realizovat. Některé nápady však byly přece jen hůř uskutečnitelné, jako třeba když byla ve svých pěti letech úplně sama doma. Zavřela se do úložného prostoru pod postelí ve svém pokojíčku a předstírala, že se do bytu vloupali lupiči, kteří ji chtějí unést. Posléze však zjistila, že se v malém úkrytu nemůže pohnout, protože koberec se nahrnul pod postel a Klárka se nemohla vysunout ven.
Škvírkou nasávala vzduch a doufala, že ji rodiče brzy objeví.

Dlouhou chvíli si tehdy krátila vymýšlením historky, aby mohla nejen rodičům, ale i kamarádům ve školce vyprávět, co se jí přihodilo. Představivost ji přenesla do hlubokého lesa, kde řádili loupežníci a uměli se schovat tak, že je nikdo neobjevil. Klárka však jejich finty prokoukla a věděla, že nabírají podobu stromů. Kdykoli si člověk pod nějaký sedl, aby si dal svačinu nebo spočinul, tak najednou hup a ze stromu se rázem stal loupežník, který pronesl své tradiční „Peníze, nebo život!“.

Dotyčný celý vylekaný popadl vše, co měl, a své cennosti předal vůdci smečky. Klárka měla imaginárního kamaráda, který ji všude doprovázel, a když si nebyla něčím jistá, tak ho vyslala na průzkum. Jakmile byla situace důkladně prošetřena, přidala se k němu a pokračovali vstříc dalším dobrodružstvím. Společně se připlížili ke stromům. Nejprve začali kmen jemně škrábat. Poté utrhli pár lístků. Nakonec klacíkem kolem dokola celý strom poplácali. V tu ránu se jim vrátila podoba loupežníků a celí poškrábaní, polámaní a zhmoždění pelášili co nejrychleji pryč.

Klárčino dětství byla jedna velká jízda, kdy se s neoblomnou odvahou vrhala na další nekonečné cesty. Postupem času, jak se z ní stávala větší dívka na prahu dospělosti, ji nápady na nové počiny začínaly opouštět. Na podobné hrátky již neměla čas a různé povinnosti ji odváděly ze světa bezbřehých možností, co neznaly limity a překážky, kdy mohla naprosto všechno!
Po chvilce snění se myšlenkami vrátila zpět na schodiště a slyšela, jak hlásek neviditelného skřítka naléhá.

„Pojď dolů… no pojď. Něco ti ukážu,“ pravil.

Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.