Strach jako (ne)přítel?

Klárka měla už od raného dětství velmi bujnou fantazii, kdy si představovala všemožné scénáře a občas se je snažila realizovat. Některé nápady však byly přece jen hůř uskutečnitelné, jako když byla ve svých pěti letech úplně sama doma. Zavřela se do úložného prostoru pod postelí ve svém pokojíčku a předstírala, že se do bytu vloupali lupiči a že ji chtějí unést. Bála se jen do té doby, než zjistila, že se v malém úkrytu nemůže pohnout, a navíc se nahrnul koberec pod postel a Klárka se nemohla vysunout ven. Škvírkou nasávala vzduch a doufala, že jí rodiče brzy objeví.

Dlouhou chvíli si tehdy krátila vymýšlením historky, aby mohla nejen rodičům, ale i kamarádům ve školce vyprávět, co se jí přihodilo. Přenesla se do hlubokého lesa, kde řádili loupežníci a uměli se schovat tak, že je nikdo nikdy předem neobjevil. Klárka však jejich finty prokoukla a věděla, že nabírají podobu stromů a když si člověk pod nějaký sedne, aby si dal svačinu nebo spočinul, tak HUP, ze stromu se stane loupežník, který tradičně přednese „Peníze nebo život!“. Dotyčný celý vylekaný popadne vše, co má a rychle to podává hlavnímu kápovi, který je vůdce celé smečky.

Klárka si vzala na pomoc svého imaginárního kamaráda, který jí všude doprovázel a když si nebyla něčím jistá, tak ho vyslala na průzkum. Jakmile byl vzduch čistý přidala se k němu a pokračovali vstříc dalším dobrodružstvím. Připlížili se ke stromům a nejprve začali kmen jemně škrábat. Pak jim utrhli pár lístků, a nakonec vzali klacík a kolem dokola celý strom poplácali. V tu ránu se jim vrátila podoba loupežníků a celý poškrábaní, polámaní a zhmoždění pelášili co nejrychleji pryč.

Její dětství byla jedna velká jízda kdy se s velkou dávkou odvahy vrhala na další a nekonečné cesty. Postupem času, když se z ní stávala větší dívka a stála na prahu dospělosti, jí nápady na nové počiny začínaly opouštět. Už na podobné hrátky neměla čas a různé povinnosti jí odváděly ze světa bezbřehých možností, jež neznaly limity a překážky – mohla naprosto všechno!

Po chvilce snění, když se myšlenkami vrátila zpět na schodiště slyšela, jak hlásek neviditelného skřítka naléhá.

Pokračování si můžete přečíst v chystané e-sbírce povídek „Poznej mě slovy“, která již brzy bude k zakoupení zde na těchto webových stránkách. Chcete vědět o ní jako první? Stačí se registrovat ZDE.