Když touha nestačí

Touha vždy nestačí a jsou věci, které nejdou uspěchat, ať se člověk snaží sebevíc a dělá pro to maximum, jako výkonný sportovec při každém tréninku s vidinou získat zlato na olympijských hrách. Početí ale závod není… Inu, ne vždy jsou naše touhy naplněny a mnohdy musíme čelit různým zkouškám, než dospějeme k přijetí toho, že to tak má být. Úkol se to někdy zdá být až příliš náročný…

Teď tady ležela schoulená a zabalená do deky. Přes slzy nebyla schopna zaostřit. Zavřela oči a ponořila se do sebe. Ve svém duchovním srdci zahájila dialog s dušičkou, která si ještě nevybrala. Snad slyšela volání, věděla o touze, ale cítila velký tlak a odpovědnost, což jí bránilo správně se rozhodnout. Vyčkávala na okamžik, aby učinila svou definitivní volbu…

Kde jsi? Proč mě necháváš čekat? Nač tolik trápení a chvil zoufalství? „Abys pustila a přestala naléhat. Abys byla v očekávání, tak se musíš vzdát všech jiných čekání…
Já jsem tě pozorovala, zda to se mnou myslíš opravdu vážně. Posílala jsem různé výzvy, kladla překážky a zjišťovala, zda čekání na mě ustojíš.

Byla jsem ve stromech, které ti šustěním svých listů posílaly jemné nápovědy. Byla jsem větrem, který si pohrával s tvými vlasy a škádlil ke hře, aby ubral na vážnosti. Byla jsem sluncem, které přikládalo a udržovalo plamínek víry a naděje v tvém srdci a osušovalo slzy, jež se ti až moc často zrcadlily v očích.

Byla jsem lákavými plody, co ochutnaly tvé rty a byly potravou tělu, jež procházelo velkou přípravou na svou největší změnu.

Byla jsem vším v tobě i kolem a vábila tě svou přítomností, aby ses nechala vést. Byla jsem procesem samotným, do kterého jsi potřebovala dozrát…

Vzpomínáš na ten mráček, jak plul na obloze přesně v okamžiku, kdy jsi pohladila sochu znázorňující matku v objetí se svým malým synkem? Pohlédla jsi nahoru a otočila se. Tvé oči spatřily mrak ve tvaru miminka v bříšku, dokonce i pupeční šňůra byla vidět… nebo to byla mateřská postava vystavující vleže své těhotenské bříško? Oblak se vzápětí rychle rozplynul, avšak do paměti se nezapomenutelně vryly tyto dva obrazy.

Poté sis sedla k nedalekému jezeru, kde byl zrovna sjezd kachen a labutí se svými mláďaty. I touhle symbolikou jsem byla já… další z mých počinů, náznaků a znamení, že ses otevřela takové velké životní změně… že jsi připravena přijmout svou novou roli… že jsi ochotna projít bránou k mateřství.“
Síla nastavení mysli je veliká, a kdo nevěří na náhody, jistě potvrdí. Nic se neděje jen tak a vše se děje, jak má.

Vnitřní dialog pokračoval.
„Víš, kde se ten obláček zjevil? U kterého pramene?“
Než přišla odpověď, tak si vybavila pravidelné procházky k sošce Františka, kterého se měla každá žena toužící po miminku dotknout. Prý levý palec u nohy přinášel štěstí, ale ona ho pohladila pro jistotu celého, aby svůj záměr potvrdila. Avšak ani u něj, ani u stejnojmenného pramene si na obloze žádného obrazce nevšimla.

Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.