Když touha nestačí

Touha vždy nestačí a jsou věci, které nejdou uspěchat, ať se člověk snaží sebevíc a dělá pro to maximum, jak výkonný sportovec při každém tréninku s vidinou získat zlato na Olympijských hrách. Početí ale závod není… Inu ne vždy jsou naše touhy naplněny a mnohdy musíme čelit různým zkouškám, než dospějeme k přijetí toho, že to tak má být. Úkol se to někdy zdá být až příliš náročný…

Teď tady ležela schoulená a zabalená do deky. Přes slzy nebyla schopna zaostřit, tak zavřela oči a ponořila se do sebe. Tam v jejím duchovním srdci zahájila dialog s dušičkou, která si ještě nevybrala. Slyšela volání, věděla o touze, ale cítila velký tlak a odpovědnost, což jí bránilo správně se rozhodnout. Vyčkávala na okamžik, aby učinila svou definitivní volbu…
Kde jsi byla? Proč jsi mě nechala čekat? Nač tolik trápení a chvil zoufalství?
„Abys pustila…přestala naléhat. Abys byla v očekávání, tak jsi se musela vzdát všech jiných čekání…

Já jsem Tě pozorovala, zda to se mnou myslíš opravdu vážně. Posílala jsem různé výzvy, překážky a zjišťovala, zda si čekání na mě ustojíš.

Byla jsem ve stromech, které svým šustěním listů Ti posílaly jemné nápovědy. Byla jsem větrem, který si pohrával s Tvými vlasy a škádlil ke hře, aby ubral na vážnosti. Byla jsem sluncem, které přikládalo a udržovalo plamínek víry a naděje v Tvém srdci a osušovalo slzy, jež se až moc často zrcadlily v Tvých očích. Byla jsem lákavými plody, co ochutnaly Tvé rty a byly potravou tělu, které procházelo velkou přípravou na svou největší změnu. Byla jsem vším v Tobě i kolem a vábila Tě svou přítomností, aby ses nechala vést. Byla jsem procesem samotným, do kterého jsi potřebovala dozrát…

Vzpomínáš na ten mráček, jak plul na obloze přesně v okamžik, kdy jsi pohladila sochu znázorňující matku v objetí se svým malým synkem? Pohlédla jsi nahoru a otočila se. Tvé oči spatřily mrak ve tvaru miminka v bříšku, dokonce i pupeční šňůra byla vidět…nebo to byla mateřská postava vystavující vleže své těhotenské bříško? Mrak se vzápětí rychle rozplynul a do paměti se vryly tyto dva obrazy.

Poté sis sedla k nedalekému jezeru, kde byl zrovna sjezd kachen a labutí se svými mláďaty. I touhle symbolikou jsem byla já…další z mých počinů, náznaků a znamení, že jsi se otevřela k takové velké životní změně…že jsi připravena přijmout svou novou roli…že jsi ochotna projít bránou k mateřství. “.

Síla nastavení mysli je veliká a kdo nevěří na náhody jistě potvrdí. Nic se neděje jen tak a vše se děje, jak má.

Častokrát vedla tento rozhovor sama se sebou, se svým vnitřním hlasem a dušičkou, která byla tam někde venku. Byla to pro ni určitá forma terapie, svépomoci a samo podpory, neboť tak jak ona, se trápil i její muž a nechtěla ho obavami ještě více stresovat. Už tak ho dostatečně zásobovala svými výkyvy nálad a návaly úzkosti. Vybavila si návštěvu jedné reprodukční kliniky, kam se spolu vydali na zcela nezávaznou konzultaci a necitlivé jednání tamní lékařky na nich zanechalo tak bolestné následky, že tuhle cestu, jak se stát rodiči ihned zavrhli. Marně v paměti listovala, aby si oživila okamžiky, kdy naposledy se cítila takto poníženě a nedůstojně.

Pokračování si můžete přečíst v chystané e-sbírce povídek „Poznej mě slovy“, která již brzy bude k zakoupení zde na těchto webových stránkách. Chcete vědět o ní jako první? Stačí se registrovat ZDE.