Alice stála v údolí malebné vesničky a s pevným odhodláním hleděla na vrcholky hor, které se jí majestátně rozprostíraly před očima. Celým svým tělem vnímala energii krásné a grandiózní třešně, která za tím výběžkem, kde se nacházel hluboký les a místo jejího dětství, stála jako Bohyně.
Jako malá holka spolu s ostatními dětmi z vesnice lezla po skalách nebo vyběhla na ten největší kopec, kde žasla nad výhledem. Rozlehlá pláň mezi horami a lesem byla posetá kvítím, které lákalo nejen hmyz, ale i místní lidi. Nebyla ničím neobvyklá, až na tu třešeň, která vyrostla uprostřed louky a v jejíž blízkosti se žádné jiné stromy nenacházely.
Bylo to velice zvláštní místo, až posvátné, a Alice si často pod třešeň sedávala a četla svou oblíbenou knihu, opírajíc se o mohutný kmen. Cítila sílu onoho stromu a dech se jí, obzvláště v emotivních chvílích, zatajoval nad jeho krásou. Jindy jen tak pozorovala okolí a vnímala jemnou a sladkou vůni rozkvetlých třešňových květů v bohatých odstínech růžové barvy. Nepřestávala vycházet z údivu nad tím, jak dokonale příroda funguje a že právě její obdivovaná dřevnatá elegánka představuje úžasný koloběh života, který se rok, co rok obnovuje.
Často hledala útěchu pod svou třešní, která jí naslouchala a svými ochranitelskými větvemi a širokou korunou poskytovala podporu a pocit bezpečí. Se svou přítelkyní probírala vše – své sny a touhy, starosti i radosti, první zamilovanost i nešťastnou lásku. Ráda s ní sdílela představy o tom, jaká jednou bude, kým bude a kde bude, až vyroste. Odpovědí jí byly listy, které se zachvěly, a okvětní lístky v mírném větru jako by zašustily známé tóny písně „Que sera sera“. Milovala tu melodii, a kdykoli její mysl přepadly nejistoty, v duchu si konejšivá slůvka pobroukávala. Tento moudrý strom věděl o životě vše podstatné a svým duchem uměl Alici poskytnout tolik potřebnou laskavou náruč.
Alice si už ani nevzpomínala, kdy se naposledy rozběhla do strání a vstříc hrbolkům skalnaté krajiny. Kdy se naplno odevzdala šumu větru a nechala se jím pohupovat, až ji odvál na nečekaný výlet. Kdy se jen tak myšlenkami zapomněla a nechala se svobodně vést bez plánů a přísné agendy dne. Kdy se jí poštěstilo ztratit pojem o čase a krásně splynout s přítomností jako těla milenců, jež se propletou v jednotné dílo.
Připadalo jí to jako včera, když teď stála před chatkou rodičů a vzhlížela před sebe vstříc tak známému prostředí. Vlasy měla sepnuté v culíku a na sobě svetřík, který jí kdysi upletla její milovaná babička. Nechala ho ve svém pokojíčku jako upomínku na dávné časy, kdy si bezstarostně užívala každý den a těšila se na zítřky.
Přijela pár dnů poté, co obdržela SMS zprávu psanou pozdě v noci, a ještě teď se zachvěla při pomyšlení na její obsah. „Ahoj Alice, tátu včera odvezli do nemocnice. Jeho stav je vážný. Prosím přijeď, máma.“ Otec náhle onemocněl a matka, se kterou mnoho let bojovala, ji požádala o pomoc a podporu. Alice opustila jistotu velkoměsta, aby se vrátila k velkým obavám a vnitřním strašákům.
Pokračování příběhu si můžete dočíst ve sbírce povídek „Poznej mě slovy“. Nemusíte pro ni chodit daleko, stačí si vybrat ZDE.