Co pro mě znamená PSANÍ?
Kdy se začala má tvůrčí duše otevírat? Tuto otázku vnímám jako prvopočátek všeho – abych vůbec o psaní přemýšlela, musela jsem se nejprve zamyslet, jak to celé začalo…
Už když jsem byla malá holka, tak jsem hýřila (dle okolí) nadměrnou fantazií, kdy jsem mívala dost divoké sny, jejichž hlavními hrdiny byly čarodějnice, zlí skřítkové, loupežníci a vše se odehrávalo v temně pohádkové říši. Často jsem mívala i denní snění, což mi způsobovalo neblahé školní výsledky, ze kterých bývali nešťastní především mí rodiče. Koule sem, koule tam, mě tehdy nikterak netížila, ale velmi pracně jsem vymýšlela scénáře, jak mámě vysvětlit, že tu pětku absolutně nechápu a že se soudružka učitelka jistě upsala. Přehrávat si celou scénku v hlavě, jak to doma podám, mě nesmírně bavilo, až jsem do své hry zahrnula svou nejlepší kamarádku, která se na přeskáčku chopila role matky a dcery.
Jak to bylo dál? Začtěte se.
„No tak se mi ukaž. Já ti neublížím,“ řekla, i když jí to celé připadalo dost záhadné a byla ráda, že je na schodišti sama. Kdyby se objevila její babička, neví, jak by jí vysvětlila, že se nechala strhnout samomluvou.Klárka měla od raného dětství velmi bujnou fantazii, kdy si představovala všemožné scénáře a občas se je snažila realizovat. Některé...
Zdálo se mi, že dojezd do další stanice trvá celou věčnost, a už jsem se nemohla dočkat, až konečně vystoupím. Vyběhnu ven na čerstvý vzduch a najdu nějaké odlehlé místo, kde se rozpláču a zavolám muži, že jsem tlustá bečka a že od zítřka nežeru (dnes ještě ne, protože ty dvě tašky čerstvých potravin, co táhnu, by jeden dospělý a dítě pucovali...
Petra Rohovská