Co pro mě znamená PSANÍ?
Kdy se začala má tvůrčí duše otevírat? Tuto otázku vnímám jako prvopočátek všeho – abych vůbec o psaní přemýšlela, musela jsem se nejprve zamyslet, jak to celé začalo…
Už když jsem byla malá holka, tak jsem hýřila (dle okolí) nadměrnou fantazií, kdy jsem mívala dost divoké sny, jejichž hlavními hrdiny byly čarodějnice, zlí skřítkové, loupežníci a vše se odehrávalo v temně pohádkové říši. Často jsem mívala i denní snění, což mi způsobovalo neblahé školní výsledky, ze kterých bývali nešťastní především mí rodiče. Koule sem, koule tam, mě tehdy nikterak netížila, ale velmi pracně jsem vymýšlela scénáře, jak mámě vysvětlit, že tu pětku absolutně nechápu a že se soudružka učitelka jistě upsala. Přehrávat si celou scénku v hlavě, jak to doma podám, mě nesmírně bavilo, až jsem do své hry zahrnula svou nejlepší kamarádku, která se na přeskáčku chopila role matky a dcery.
Jak to bylo dál? Začtěte se.
Smrt. Je tu a není. Jednou… až za moc dlouho… Je tak daleko jako neviditelný ostrůvek uprostřed hlubokého oceánu, jenž se rozprostírá do všech stran a potopí vše, co mu přijde do cesty. Bála jsem se opravdu jí samotné? Nebo spíš neznalosti neznáma? Přečetla jsem různé sebe rozvojové publikace, knihy pojednávající o tomto tématu z odlišných úhlů pohledu, ale nikde jsem nenašla...
Jen jeden obraz se mi stále nedaří vymazat z paměti. Při naší návštěvě v Paříži jsme se přidali k dalším zamilovaným párům a svou lásku zpečetili zavěšením společného zámku na vyhlášený most Pont des Arts. Visely tam jen čtyři a ten náš byl takový malý, popraskaný, jako symbol nestárnoucí lásky, která překoná všechna hoře a stane se věčnou, nesmrtelnou. Do zlatého obdélníčku jsme...
Vyšla ven a najednou začaly tančit stromy, melodie větru nabírala na síle a tanečníci v černém hbitě zabírali celý nebeský parket. Jejich hlasité dupání a klepání tvrdých podrážek byly ozvěnou na zatemněné obloze. Deštivé a bouřlivé flamenco si vzalo všechnu pozornost.Už dlouho něco tak magického nezažila. Seděla na terase, nasávala čistý mokrý vzduch a sledovala větve opodál stojícího stromu, které se nakláněly ze strany...
Ach, pomyslela si nahlas: „Je tak snadné být souzen a soudit ostatní, když neznáme své životní příběhy… Řekni mi ten svůj a tím i to, kdo (skutečně) jsi…“ Odhodlala se vpustit do tajů své zapečetěné kapitoly cizí lidi. Někdy bývá přece jen snazší odhalit svá tajemství úplně neznámým osobám, kdy vlastně vůbec nezáleží na tom, co si budou myslet. Ona...
Touha vždy nestačí a jsou věci, které nejdou uspěchat, ať se člověk snaží sebevíc a dělá pro to maximum, jako výkonný sportovec při každém tréninku s vidinou získat zlato na olympijských hrách. Početí ale závod není… Inu, ne vždy jsou naše touhy naplněny a mnohdy musíme čelit různým zkouškám, než dospějeme k přijetí toho, že to tak má být. Úkol se...
Alice stála v údolí malebné vesničky a s pevným odhodláním hleděla na vrcholky hor, které se jí majestátně rozprostíraly před očima. Celým svým tělem vnímala energii krásné a grandiózní třešně, která za tím výběžkem, kde se nacházel hluboký les a místo jejího dětství, stála jako Bohyně.Jako malá holka spolu s ostatními dětmi z vesnice lezla po skalách nebo vyběhla na ten největší kopec, kde žasla...
Byla jsem však mladá, nezkušená a plná nejistot a bázně. Copak jsem mohla říct, co k Tobě cítím? Zahanbit naše přátelství, které pro mě znamenalo mnoho… mnohem víc, než jsi tehdy dokázala vytušit. Možná jsi vnímala mírné náznaky, jemné doteky mých rukou, mé oči, jakým způsobem si Tě prohlížely… I teď po těch letech se mi klepou ruce a srdce v mé...
Strach, co skrývá se v nás…Strach, jehož rysy je dobré znát. Strach, co naše srdce svírá.Strach, který v tichu dřímá. Strach, co ne vždy v dobrém překvapí.Strach, co jedním dechem zamrazí. *** Strach, co občas temno v sobě ukrývá…Strach, který naši bdělost ubírá. Strach, co svou velikostí přeroste nás. Strach, jenž zkouší naši víru. Strach, co si své místo...
Vlasy, jak lví hříva v celé své kráse poletují.Svou omamnou vůní a zářivou barvou pohled upoutají.Svobodně a hravě na hlavě hrdě poskakují.Při tanci se do všech stran rozlétají. Oči, jak studánky, jež hloubkou svou ostatní přivábí.Barvu mění podle světla, jako brýle, jenž je zdobí, a dnem i nocí stále září. Slzy, smích i rozhořčení v sobě ukrýt umí,avšak pohledem svým lásku a něhu zširoka rozsévají....
Během svého dospívání zažívala nepříjemné projevy šikany, kdy se za svůj vzhled, chování i samotné bytí styděla. Ráda se začetla do pohádek Hanse Christiana Andersena a připadala si jako ošklivé káčátko, které je odmítané a nechtěné. Jak moc mu rozuměla a se všemi postavami, jež zmítal osud, se dokonale sžila! Uzavřela se do svého vnitřního světa, kde čerpala sílu, a dění kolem ní...
Petra Rohovská